Dneska jsem půl hodiny koketovala s profesorem dějepisu v domnění, že je to mladý student... Vyvinulo se to asi takto: jako vždy ve středu jsem si šla procvičit němčinu na Deutsche Kaffee Stunde do německého domečku. Usadila jsem se vedle usměvavého asijského chlapce, tipla bych mu tak devatenáct, a začala s ním konverzovat.

Pak už jsme se bavili docela dlouho a protože byl hrozně příjemný, začala jsem vyzvídat, do jakého ročníku chodí. Vypadal celkem zaraženě a pak povídá, že učí dějepis. Myslela jsem, že si ze mě dělá srandu, (jako většina lidí, co zná moji naivitu), a tak jsem dál naléhala, ať už mi to teda už prozradí a že vím že je druhák. 

Martin Dluhoš mě naštěstí o pár minut později prozradil, že to je opravdu profesor, jinak by ten trapas trval o dost déle. Trošku jsem se začervenala, přešla z tykání na vykání, a oddychla si, že dějepis si na Grinnellu stejně nikdy nezvolím.

Dneska mi přišla smutná zpráva, že mě nepřijali do týmu, který připravuje úvodní setkání pro zahraniční studenty. Takže ty čtyři pracné eseje jsem si napsala jen tak na procvičení angličtiny a ten pohovor, ze kterého jsem měla výborný pocit, evidentně nebyl až tak úžasný... Nejhorší je, že vybrali Abraháma (jo, toho chlapce, se kterým jsem přetrpěla celý semestr Psychologie a Evoluce a který dokáže půl hodiny v kuse plácat naprosté kraviny). Potřebovali jednoho zástupce z každého kontinentu a evropanů se hlásilo zřejmě hodně. 

No, pustím to z hlavy a soustředím své myšlenky na důležitější pohovor, který mě čeká příští čtvrtek -o 5000 dolarů na cestování. A pokud ani tohle nevyjde, tak je to možná nejlepší plán na prázdniny - flákat se pár týdnů v mé drahé domovině!