Po našem kampusu chodí lidi v červených tričkách s nápisem "Where the hell is Grinnell"? (tzn. kde je kurva Grinnell?) a z druhé strany je napsáno " Who the hell cares"? (A koho to vůbec zajímá?).

Grinnell opravdu skoro nikdo nezná, protože je v úplný řiti Ameriky, uprostřed kukuřičných polí v Iowě. Sama jsem si sem málem nepodala přihlášku, protože jsem se bála té izolace od světa, a hle, kde jsem skončila :) Ještě když jsem čekala 7 hodin v Atlantě na letadlo do Des Moines (častější spoje mít nemůžou?), tak jsem Grinnell proklínala. To si nemohli vybrat lepší místo, kde postavit školu? Jakmile jsem ale dorazila a prošla se po kampusu, naplnilo se moje srdce tichým nadšením. Ale jako fakt, takový hřejivý pocit! 

Na Grinnellu je cca 1600 studentů a původně jsem se bála, že jsou všichni do jednoho hrozní šprti, posedlí vzděláním a kašlající na svůj společenský život. A ano, jsou to šprti, ale zároveň taky velcí kaliči. Nejvíc se mi na nich ale líbí to, že mají každý nějaký zajímavý životní příběh, který bych do nich neřekla. Třeba takhle sedím u večeře s nějakým Asiatem a najednou z něj vyleze, že ho adoptoval americký pár, když mu byl jeden týden, a přesunul se s ním na Filipíny, kde o pár let později adoptoval jeho sestřičku, a od té doby žijí v Argentině.

Nejprestižnější obory na Grinnellu jsou údajně politologie, psychologie, ekonomie, biologie, historie a cizí jazyky. Když si vyberu jeden z nich, budu mít podobnou šanci dostat se po bakaláři na Harvard, jako bych teď studovala Yale (tzn. malou, ale nějakou). Ale to mi může být jedno, protože já chci přeci zpátky do Evropy. Tuším, že Ameriky budu mít za 4 roky až po krk.

Grinnell je drahá soukromá škola, ale žádná snobárna. 90 % studentů dostává stipendium a většina lidí, co jsem potkala, pracuje cca 10 hodin týdně.

A to je zatím všechno, co mě napadá...