Ackoli na Grinnell peji porad jen chvalu, musim rict, ze jsem z nej na dva tydny velmi rada vypadla. Tyto jarni prazdniny jsem se vydala s Cyrusem do amisske vesnicky Wolcottville v Indiane, kde jsem byla i minule podzimni prazdniny. Stravili jsme tam poklidnych 9 dni bez aut a elektriny.

Kazdy den jsme pomahali dojit kravy, krmit kone a sbirat vajicka v kurniku. Po vecerech jsme hrali deskove hry (privezli jsme jim Carcassonne) a navstevovali pribuzne nasich hostitelskych rodicu - Orvy a Naomi Yoder. Tolik miminek uz jsem dlouho nevidela.

Aby to byly prave amisske prazdniny, nevynechali jsme ani trihodinovou nedelni bohosluzbu v amisskem jazyce. Tentokrat pro me prekladala do anglictiny jedna ochotna holka sedici vedle me, takze to davalo vetsi smysl, nez minule. Vypada to, ze se blizi konec sveta. Nasi rodice nas vzali s sebou i na pohreb jedne jejich pratety. Vypadalo to uplne jinak, nez v Cechach  - prisly stovky pribuznych, nekolik hodin zpivali a potrasali si rukou s nove prichozimi. Zatimco se zpivalo, lidi si navzajem povidali o novinkach v jejich sousedstvi a skoro nikdo nebrecel - vzdyt pohreb je pro Amise jedna velka spolecenska udalost. Ta prateta po sobe zanechala 100 pravnoucatek a prozila prijemny zivot, takze podle Amisu veru nebyl duvod truchlit.

Nejvetsi dobrodruzstvi bylo chovat se tak, jak se u Amisu ocekava od nemanzelskeho paru. Oddelene pokoje, zadne libani a zadne vodeni se za ruku - jeste ted se pred kazdym polibkem paranoidne rozhlizim. 

A ted zpatky do skoly. Uprime doufam, ze druha pulka semestru bude optimistickejsi, nez ta minula, kdy se pulka mych kamaradu zacala psychicky hroutit a plac byl slyset stejne casto jako smich. Diky bohu za antidepresiva a poradenstvi.