Když mi dneska přišel dárkový balík a v něm Phillipian -  noviny mé drahé školy v Massachusetts - tak jsem nadskočila blahem... Horlivě jsem ho vytáhla z balíčku a vyrazila do školy, že si ho po cestě pročtu...No a za pár vteřin už jsem se válela pod schodama a řvala bolestí.

Protože jsem si šikulka nespočítala schody, dupla do prázdna a nějak křivě došlápla na podlahu. Automaticky jsem začla volat "Jojo!" což je obvykle moje zachránkyně odnaproti, a skutečne přiběhla...  polonahá... ze sprchy. Spolu s Rebekou odvedle mě nějak dopravily do Health Center a předaly mě do rukou milé sestřičky.

Sestřička mi zavrtila kotníkem do všech stran a sledovala, v jaké poloze jak trpím... Pak mi sdělila diagnozu, které jsem moc nerozuměla, ale alespon vím, že jsem si nic nezlomila a že jsem si jen něco udělala se šlachami či co... Zabalila mi celou nohu do ledu a pak se ji snažila narvat do boty (to se podobalo zpětnému porodu). Do sáčku mi naházela pár hrstí ibuprofenů (mezi studenty se šíří drb, že jich škola nakoupila přes milion a ted se jich snaží zavit, než projdou) a vrazila mi takové malinkaté berličky, protože jsem jí nebyla schopná říct, kolik měřím (v těch jejich debilních stopách a palcích). Zítra jdu na kontrolu...

Teď, když se belhám po kampusu s berlema, mi připadá každá vzdálenost pětkrát tak dlouhá. Asi se na ty berle vykašlu a budu na tu nohu dupat, ikdyž to trochu bolí, protože touhle rychlostí se nikam včas nedostanu... Alespoň že tu mám kamarády, co mi donesou jídlo ke stolu - jinak bych tu umřela hlady...