Minuly clanek jsem zakoncila vykrikem "Jak rada ja studuju!" To je sice pravda, ale jeste radsi delam veci, ktere se studia vubec netykaji. Momentalne planuji vylet do Amisske vesnice ve vychodni Indiane.

Orvu a Naomi jsem potkala ve vlaku na ceste do San Franciska. Naomi na sobe mela bily cepecek a jednobarevne saty, Orva mel zase dlouhy plnovous a ksandy. Oba spolu mluvili takovou podivnou nemcinou, ktere jsem sotva rozumnela. Ze zvedavosti jsem se s nimi dala do reci a dozvedela jsem se poustu zajimavosti o jejich zivote. Nenosi make-up, nepouzivaji auta ani elektrinu a telefonovat chodi do budky natolik vzdalene od domu, ze si musi hodne rozmyslet, jestli opradu potrebuji nekomu zavolat. Pozvali me k sobe domu, ze pry muzu prijet uplne kdykoli.

A tak jsem jim napsala dopis, at me ocekavaji o podzimnich prazdninach. Dva dny nato mi volala Naomi (vylezla na kopec do budky), ze to je super a ze uz se na me pripravuji. Pry uz se ve vesnici dohaduji, kdo me ktery vecer pozve k sobe domu na veceri. A pujdu s nimi i do kostela. Jelikoz te jejich staronemcine nebudu vubec rozumet a bude to trvat celou nedeli, mam pred sebou opravdu netradicni zkusenost. Jen nesmim fotit. Amisove nesnasi veskerou technologii a uz ve vlaku me vysvetlili, ze nepozuji.

Vlastne s sebou planuji pritahnout jeste dalsich devet Grinnellatek a zastitit to programem Alternative Break, jehoz jsem koordinatorka. Naomi uz nam zajistila praci v Amisske skole a na poli. At zije rucni loupani kukurice! No a pokud mi to jako skupinovy vylet nevyjde, pojedu tam sama, vlakem. Jak se mi v lete potvrdilo, cestovani bez doprovodu je pro me jako stvorene.